Je sobota 4. srpna a já sedím na cestě domů. Do Vídně. Proboha vážně do Vídně. Už je to skoro týden, co jsme se s Fílou vydali vstříc novému dobrodružství.
Jak to všechno začalo?
Proč se vlastně stěhujeme do Vídně? Plán se začal formovat loni v září. Jeli jsme navštívit kamarády, kteří se přestěhovali do Norska. Viktor si tady našel práci jako programátor a z jeho skoro manželky Páji se stala Au-pair. Při saunění v nádherném městečku Kragero jsme si řekli, že chceme taky poznat svět. Alespoň trochu. Když to zvládli oni, proč ne my?
Při procházkách Oslem jsme začali plánovat. Přemýšleli nad možnostmi, zvažovali klady a zápory jednotlivých měst a zemí. Chtěli jsme si něco vydělat, jet někam, kde se nám bude líbit a kde se alespoň trochu dorozumíme. Nakonec jsme se rozhodli pro Curych. Dával smysl. A teď jsme na cestě do Vídně…
Proč se nakonec stěhujeme do Vídně
Curych by byl skvělou lokalitou co se týče výdělku, město hezký, kulturně živý, nádherný Alpy na dosah. Neotáleli jsme a hned po návratu jsme si našli kurzy němčiny. Oba jsme měli minimální základy – Fíla měl za sebou půl roku vysokoškolského studijního programu v Žitavě a s tím spojený nějaký kurz a čtyři roky prácě v Německu. Ovšem ve firmě, kde svou němčinu nepotřeboval a nevyužíval, vše se řešilo v angličtině. Já za sebou měla 4 semestry němčiny pro začátečníky na vysoké škole. Nenechte se zmást tou vysokou školou, co se jazyků týče, opravdu to není žádný zázrak, minimálně na TULce.
No, nebudu kecat, naše němčinářka s náma chudák asi občas měla docela nervy, nebyli jsme nejpilnější studenti. Měli jsme málo času, takže naše snaha se soustředila pouze do dvou hodin v týdnu a zbytek kromě nějakého toho duolinga nic moc. Spíš nic. Každopádně po třičtvrtě roce kurzů můžu říct, že se rukama nohama jakš takš domluvit zvládneme. Oni by v té Vídni většinou i rozuměli anglicky, ale člověk se nechce chovat jako totální buran a chce tak trochu i zapadnout, že jo. Rakušáci jsou super, snahu mluvit jejich jazykem oceňují a snaží se pomoct co to jde.
Původní plán byl, že bychom třeba mohli odjet už v březnu. Fíla najde práci, odjedem a já jí najdu na místě. No, hledání práce samozřejmě nešlo tak snadno. Curych je relativně malé město, má jen kolem 400 tisíc obyvatel a Fíla si chtěl, ve svém už tak celkem úzkém oboru, vybrat něco, co ho opravdu bude bavit. Jeden pohovor ve vysněné firmě (nebo se to tak alespoň zdálo) nevyšel a my v březnu stále seděli doma na zadku. Začalo nás to štvát a zamýšleli jsme se nad alternativou. Nabídky chodily, jen ne do měst, o která bychom měli zájem. Už od začátku nás lákala Vídeň. Město, ve kterém jsme trávili naše první výročí. Město, které je historicky krásné, živé, kulturní, plné kaváren a dalších super podniků. Jen si tam člověk prostě zase tolik nevydělá. Finančně. Po duševní stránce člověka obohatí jakákoliv cesta a opuštění svojí komfortní zóny. A žít třeba rok, dva, tři ve Vídni? Vždyť to je nádherná představa! K hledání práce v Curychu Fíla teda přidal i Vídeň, vyskytla se zajímavá nabídka a po dvou online kolech přijímacího řízení si ho pozvali na místo.
Odpoledne 14. června jsem byla doma, uklízela jsem, abych se celá napjatá zabavila a konečně byl čas si zavolat. Po shrnutí pohovoru zazněla jednoduchá věta, která spustila celé to šílensvtí: ,,No, long story short, podepsal jsem smlouvu, od srpna bydlíme ve Vídni!”.
A tak to začalo. Vlna příprav, balení, zařizování… A jedna velká cesta.
Tak zase příště, Vaše Leontýna.
