Jeden z bodů na našem bucket listu (brzy Vám ho celý zveřejním) je, respektive bylo, překonat 2000 metrů nad mořem. A víte co? Ono se nám to povedlo hned při prvním výletu do Alp!
Nejdřív se to teda povedlo Fílovi, který si udělal výlet do Alp s klukama z práce. A hnedka další volnou sobotu tam vzal i mě! Šli jsme na Heukuppe do 2007 mnm. A bylo to krásný. Celý výlet probíhal bez problémů, na nebi ani mráček, příjemná teplota a nejdokonalejší výhledy, co jsem v životě viděla. Celou dobu jsem byla samý oooch a aaaach a každých pár metrů se předemnou otevřelo něco nového. Něco neuvěřitelného.
https://www.instagram.com/p/BooTjWjFbyY/?utm_source=ig_web_copy_link
Udělali jsme po cestě spoustu fotek, nahoře si dali skvělý jídlo, měli pauzy na svačinky (moje oblíbená část výletu!), načerpali pořádnou dávku endorfinů, dali jsme si super oběd v horské chatě a kopec zase seběhli dolů.
Měli jsme to na autobus tak akorát, na zastávce jsme byli 15 minut před příjezdem posledního autobusu, protože jsme se cestou dolů ještě zdrželi na (ne moc dobrém) pivu. Hrozně jsme si libovali, jak nám to krásně vyšlo, že jsme ani nečekali. No, co si budeme povídat, na druhém výletě bychom asi upřednostnili to čekání…
Nahoře byl, jen tak mimochodem, ještě trochu sníh!
Druhý, a letošní poslední, výlet byl na Eisenerzer Reichenstein, do 2165 mnm. Na to, že ještě před dvěma týdny jsem se rozhlédla nejvýše ze Sněžky a trochu víc nazpátek jsem si vlastně ani moc neuměla představit, že budu někde chodit po horách, docela dobrý. Ten výlet byl krásnej, to jako jo. Ale byl to jeden velkej fuck up. Díky těmhle situacím bude zase teda nezapomenutelnej. A na ten další budeme trochu víc připravený, jelikož to, že tady byl konec šťastnej, neznamená, že při nás bude štěstí stát i příště. Na seznam si na příští výlet stoprocentně píšeme: čelovky (Fílovo hláška před pár měsíci: ,,Ale klid lásko, to přece nepotřebujeme.. A máme baterky v telefonu..“), seznam všech bodů a cest, po kterých máme jít, seznam zastávek, kde máme přestupovat, dezinfekci a čokoládu na nervy.
Tak hezky postupně. Vylezli jsme z autobusu do neskutečně husté mlhy. Nebylo v tu chvíli vidět dál než na pět metrů, to se Vám hnedka chce šlapat na dvoutisícovku za výhledem. Ale jsme pozitivní a věříme, že se to roztrhá. No a hele, najednou mlha začne padat a my se dostaneme nad ní. A co víc, poskytne nám tyhle krásný výhledy a fotogenický místa. Tak jo, uděláme nějaký romantický fotky.
https://www.instagram.com/p/Bo7rhXxlx1e/?utm_source=ig_web_copy_link
Chceme si udělat takovej remake jedný naší svatební fotky, foťák stojí na stativu, my se štělujeme do pozic a najednou slyšíme ránu, kterou slyšet fakt nechceme. Otočíme se a foťak je na zemi. Do háje. Běžim k němu, opečovávám, zjišťuju, co se stalo a jaké jsou škody. Stativ jsem postavila správně, ale zlomil se, to jsem čekat prostě nemohla. Díky bohu to (náš novej) foťák odnesl jen pár škrábanci a čočka byla jen špinavá. A co je pozitivní? Ten první škrábanec, kterej bolí nejvíc, nemám na svědomí ani já, ani Fíla, tak si to nemůžeme vyčítat. Fílovo hláška: ,,Lásko klid, je to jen foťák, nespadlo ti dítě“.
Cesta nahoru byla bolavá. A skvělá! Měla jsem strašně dobrodružnou náladu a chtěla jsem vyzkoušet všechny zkratky. Takový ty typu ,,je to sice dál, ale za to horší cesta“. Dál to teda nebylo, ale cesta taky ne. Spíš trocha horolezení, žebříky a tak. A ikdyž jsem si moc dobře uvědomovala, že mě další den budou moje nohy nenávidět, strašně jsem si to užívala! A Fíla na mě byl pyšnej. To je tak krásný, když je na Vás ten nejbližší člověk pyšnej!
Pak se dostaneme nahoru. Ruku v ruce. Je to už taková naše tradice, která vznikla naprosto samovolně. Na špičku ruku v ruce, ať už poslední tři nebo 100 metrů. Když už nemůžu, dodá mi to strašně moc sil. A ten okamžik to strašně posílí. Hromada endorfinů a lásky najednou. Zvládli jsme to!
A víte co přišlo? Mlha! Ve chvíli, kdy jsme byli těsně pod vrcholem, už jsme po skále šplhali poslední metry, jsme ji viděli přicházet. Takže výhledy? Nebyly. Ale stejně to bylo krásný a silný. Chvíli jsme poseděli, čekali, jestli mlha přejde, udělali nějaký fotky, já si trochu zajógovala (no dobře, hlavně na fotku, ale i to protažení bylo fajn :D) a pak jsme přešli po hřebeni pár metrů do horské chaty na oběd.
V chatě shazujeme z batohu dřevo a jdeme si hledat místo. Abychom tu cestu neměli moc easy, neseme si na batohu dřevo. Dělají to všichni. Teda všichni, kdo vědí, že to udělat mají/ jsou dostatečně uvědomělí. Mladí, staří. Potkáváme osmdesátileté babičky, které mají na batohu přidělané dřevo a jdou jak nic (v tu chvíli ze sebe mám strašnej pocit a zároveň doufám, že budu jednou taky taková!). Takže když někdy půjdete na horu a po cestě narazíte na místo, kde je hromada dřeva, obvykle poslední kus cesty, kam se dá vyjet na čtyřech kolech, jedno vemte. Oni ho nahoře v chatě potřebují a za to, že tam tráví každé léto a vy si můžete dát něco dobrého na zub si to zaslouží!
Samozřejmě je plno, ale po chvíli čekání si sedáme. Názvům jídel moc nerozumíme a signál samozřejmě nemáme. Ale Fíla se rozhodne pro vývar a k tomu typický talíř plný uzenin, sýrů a čerstvého chleba, já pro něco s knedlíkem a zelím. Dostáváme pivo. Pak přijde Fílův vývar a číšník se ptá na další chod. Fíla objednává. Obloženej talíř prý potrvá. Nevadí. Přichází další vývar! Tentokrát je pro mě. Holt horský akcenty jsou tu dost výrazný a nějak se nám nepodařilo objednat, co jsme chtěli. Nevadí, vývar je zase jinej, tentokrát zeleninovej, s nějakým chlebíkem se sýrem. A je skvělej!
Stále čekáme a obloženej talíř nikde. Objednáváme druhé pivo a připomínáme se. Hospoda už je prázdná a my konečně dostáváme jídlo. Jo, to čekání se vyplatilo. Všechno je výborný a jsme rádi, že jsem nakonec měla jen vývar, protože obložený talíř je tak akorát pro dva. Po jídle se teda zase vydáváme na cestu. Při placení necháme dýško a dostáváme nabídku panáka. Za dýško prostě. Odmítáme, díky bohu, vzhledem k cestě, která nás čeká.
Kromě dalších dvou horalů jdeme celou cestu vpodstatě sami. Všichni ostatní už utekli. Nebo taky šli jinou cestou, těžko říct. Každopádně tahle cesta dolů nás pořádně vyškolila. Tak nějak jsme si naivně říkali, že ikdyž nás čeká ještě asi 10 kilometrů, je to 10 kilometrů z kopce.
Začátek cesty si strašně užíváme, jdeme po hřebenech, sestupy jsou celkem vpohodě. Ale pak se něco zlomí a sestupy jsou najednou těžký jak když jsme se škrábali nahoru. Zapojujeme veškeré svaly a doufáme, že se dolů dostaneme celí. Ale cestu si pořád užíváme, protože výhledy jsou pořád krásný! To jsme nečekali, cesta dolů většinou už tak záživná není, ale tady jo! A pak ještě potkáme kamzíka a to už je prostě neuvěřitelný. Ten výlet to zase posouvá na jinou úroveň.
Ale pak nám začne docházet, že čas se krátí. Já začnu trochu panikařit a Fíla mě neustále uklidňuje a snaží se zabránit tomu, abych si zkazila zážitek. Nám oběma teda. Tak jdeme dál. Snažíme se trochu zrychlovat. Najednou nás předběhne jiný pár, který jsme viděli válet se v trávě o trochu dříve. Mají docela tempo a chvílema i popobíhají. Tak my za nima. Fakt jsem nečekala, že budu schopná běžet, ale tělo mě překvapilo a chvílema to šlo. A tady nastává asi největší fuckup všech fuckupů.
Cesta se rozděluje, můžeme jít nahoru nebo dolů. Vypadá to, že máme jít nahoru, ale druhý pár jde dolů a tak je následujeme. Třeba je to zkratka. No, nebyla. Fíla se snaží hledat cestu k autobusu, já se snažím nepanikařit. Jdeme dál. Na mě doléhá únava, sotva zvedám nohy. Ještě párkrát odbočíme špatně, musíme vylézt pár kopečků a já začínám opravdu panikařit. Sotva dýchám, hysterčím a mám lehké nervové zhroucení.
Pak se trochu uklidním, ale všechno to pokračuje. Špatné uhýbání, vracení se, hledání správné cesty. Jsme v lese a stmívá se. A je tma. Nevidíme na cestu, zakopáváme a snažíme se jít co nejrychleji. Fíla je asi 20 metrů předemnou, ale já už nepanikařím. Už na to nemám sílu, jen se snažím jít, ikdyž už to sakra bolí. Slyším Fílu nadávat, zastavil se. Co se sakra děje? Proboha, jak může přes strmou cestu v lese vést ostnatý drát? Snažím se mu posvítit, aby se vysvobodil, ale samozřejmě má celé rozedrané nohy (proto ta dezinfekce). Jdeme dál, zbývá nám posledních pár minut.
Konečně se dostaneme z lesa. Vidíme vesnici. Vidíme silnici, po které má jet autobus. Fílovi se vybil telefon. Jdeme přes vesnici k zastávce. Už u ní skoro jsme, chybí nám pár minut. A autobus kolem nás projíždí. Brečím. Fíla mě uklidňuje a pokračujeme k silnici, zkoušíme stopovat.
Zastaví jedno z prvních aut. Bručounskej horal. Nemluví anglicky. Chceme mu říct, kam se potřebujeme dostat na vlak, ale nepamatujeme si, jak se zastávka jmenuje. A telefon je vybitej (proto ten seznam). Nakonec vypadne z pána ten název a Fíla si vzpomene, že ano, že chceme tam. Pán tak nějak kývá, pak řekne něco o busu, my už se začínáme radovat a on najednou odjede.
Stopujeme dál, projede spoustu aut a nikdo nestaví. Najednou ale jedno přijíždí ke krajnici! Tak tam běžíme a vysvětlujeme paní, kam potřebujeme a co se stalo. Nejdřív chce říct, že ne, ale když vidí naše zoufalé výrazy, nakonec povolí a řekne nám, ať nasedneme!
V další vesnici vysazuje syna, aby šel domů za menším bráchou, který je tam sám a nás veze dál. V tu chvíli si uvědomíme, že tam nemá cestu a děkujeme jí ještě víc, ptáme se, co jí za to můžeme nabídnout. Nic. Směje se, povídá si s náma a nám pomalu dochází, že je všechno zase v pohodě. Vysazuje nás na nádraží, vlak jede za pět minut a já v batohu lovím sušenky, na které jsme po cestě dolů neměli ani pomyšlení. Alespoň něco pro děti.
Nastoupíme do vlaku, ale do Vídně se samozřejmě dostáváme se zpožděním. Vlak stál na jedné ze zastávek kvůli poruše třičtvrtě hodiny. Fíla dříve v ten samý den ,,Teď jsem zrovna četl, že v Rakousku jsou nejpřesnější vlaky v Evropě.“. Asi jsou. Ale ne, když máte den blbec. Nakonec se dostáváme domů, dáváme si sprchu, dezinfikujeme rány a zaslouženě leháme do postele.
Výlety do Alp jsou krásný! Jen je potřeba u nich trochu přemýšlet :D. Na příští rok budeme trochu zkušenější, připravenější a budeme si nechávat větší rezervy. Protože nikdy nevíte, co Vás po cestě potká a když ta cesta končí posledním autobusem, není radno riskovat.
Dostali jste se někdy na výletě do nějaké těžké situace? Nebo třeba do nějaké vtipné situace? Stopujete? A berete stopaře? Podělte se se mnou o Vaše zkušenosti!
A hlavně nezapomínejte na jednu věc – každý dobrý skutek Vám vesmír vrátí. Já se o dobré skutky snažím a jsem smutná, když pomoct nemůžu. A věřím, že právě díky tomu nám ta hodná paní zastavila. A my se dostali domů. Do teplé postele.
Mimochodem, v té posteli jsme strávili skoro celý další den. Dali jsme si snídani, pustili dva vánoční filmy, objednali k obědu pizzu a zalezli zpátky do postele, kde jsem prospala zbytek dne. Tělo mě bolí jak pro největším fyzickém výkonu v životě (proč asi?) a celý den jsem měla pocit, jak kdybych měla strašnou kocovinu.
Ale stálo to za to! Všechno!
2 Responses