Vyložili jsme auto, v bytě neni kam stoupnout, protože jsem všude krabice, venku je asi 40°C, o oba se pokouší nějaká chřipka, loučíme se s našimi pomocníky, kteří se nezdrželi ani na kávu, aby už byli zase v klidu doma a chce se nám tak trochu umřít. Ale padáme si do náruče a pomalu nám to začíná docházet. My to zvládli! My jsme se opravdu přestěhovali a jsme ve Vídni!
Na začátek jednu vtipnou storku. Rovnou jsme se pustili do vybalování, že uděláme alespoň část. No, Fíla se rozhodl, že se pustí do montování postele, abychom se konečně zase dobře vyspali (noci předtím jsme spali na matracích, poslední noc na karimatkách a vzhledem k nervům jsme vlastně vůbec zase tak moc nespali, že jo).
Tak jo, montujeme, šroubujeme.. Dostaneme se na konec návodu a zjišťujeme velmi nepříjemnou věc. Chybí nám do háje poslední kus! Teda chybí nám jich několik, ale bez tohodle jednoho se neobejdeme, bez těch dalších jo. Předposlední krok v IKEA návodu a my zjistíme tohle. Po /fakt dlouhý/ době mordování se se stavěním postele..
Abyste rozuměli, tu postel jsme koupili přes bazar a pán nám jí připravil už rozmontovanou. Vybrali jsme si jí v IKEE, kde jí vyráběli jen v černé barvě a my chtěli bílou. No a nechce se Vám kupovat nová postel za velký peníze, abyste jí hnedka ,,zničili“, že jo. Každopádně je dřevěná a když jsme jí kupovali, tak jsme plánovali stěhování. Je to už asi dva roky, tenkrát to byl ještě plán stěhování v rámci Liberce, do vlastního. Postel jsme teda rozloženou uskladnili na půdě a tam byla až do soboty před stěhováním do Vídně.
Fíla dokonce na ten kus, co nám chyběl na půdě koukal, byl to prostě kus nějakýho kovu, který patří do prostředka postele. Ten kus je vysunovací, takže má jen asi metr a podle návodu takovej kus nebylo kam dát.. V návodu byl totiž dlouhej kus. No jo, stane se.. Ustlali jsme si na matracích v obýváku, ložnici jsme nechali ještě na chvíli ladem, v průběhu týdne vyřídili vše, na co bylo potřeba a o víkendu si udělali výlet do Liberce pro kus postele a rovnou odložili auto.
No, kromě vybalení a zabydlení se, je samozřejmě po přestěhování potřeba vyřídit pár věcí. První a nejdůležitější je Meldezettel. Jedná se o registrační formulář k vašemu bydlišti. Je třeba mít ho potvrzený od majitele bytu. Když máte formulář vyplněný a podepsaný, zajdete na Městský úřad (ve Vídni můžete jít na úřad jakékoliv části, je fajn kouknout se na stránky, kde jsou zrovna nejmenší fronty) a tam Vás zaevidují do systému. Jen tak mimochodem, neděláte to kvůli tomu, že jste přistěhovalci, je to v Rakousku běžný postup při jakémkoli stěhování. A když ho nebudete mít v ruce, nic moc dalšího nevyřídíte…
Po třech až čtyřech měsících pak budeme žádat o povolení k trvalému pobytu, takže nás čeká ještě trochu papírování. Vypadá to ale vcelku jednoduše – domluvíte si schůzku, prokážete, že máte kde bydlet a z čeho žít a tím je vyřešeno. Uvidíme, až to budeme mít za sebou, určitě se podělím!
Co se týče zařizování bankovního účtu, my jsme zvolili Erste. Tak nějak nám vyšlo, že to bude nejjednodušší varianta, mají tady spoustu poboček a dokonce nám nabídli společný účet – jeden účet, dvě platební karty a stejná práva a povinnosti obou majitelů.
Pokud jste zvyklí platit pomocí online plateb, na které je potřeba embosovaná karta, tak Vás rovnou upozorním, že v Rakousku není vůbec běžné, že byste embosovanou debetku dostali. Nejdřív nás to pěkně rozčílilo, proč jsme jí jako nedostali, když jsme paní v bance říkali, že online platby chceme provádět.. Pak se Fíla ptal kluků v práci, ukázal jim svojí kartu z české Monety a oni mu nechtěli uvěřit, že se nejedná o kreditní kartu.
Oni prý mají kreditku, případně PayPal. Koukala jsem, že u Erste se taký dá udělat předplacená karta. Z účtu si na ní nahrajete peníze a pak s ní můžete platit dál. Aby to bylo jednoduché, že jo.. My jsme usoudili, že si zatím asi necháme nějaké peníze na českých účtech.
Platí se tady běžně za pomoci IBAN, kódu účtu. V Čechách se, pokud vím, nepoužívá, ale dá se vygenerovat k účtu vygenerovat. A na spoustu věcí se tu dají pak koupit kartičky.. Takže my jsme svůj první nákup na Amazonu řešili hromadou dárkových kartiček :D.
Každopádně účet byl vyřešený během půl hodinky, servis naprosto na jedničku, krásná pobočka, slečna mluvila plynule anglicky, první rok máme zdarma a karty přišly asi do týdne.
Pokud se nebudete po Vídni pohybovat zásadně pěšky, určitě zamiřte pro lítačku. Jedna jízdenka stojí 2,40 €, jízdné na jeden den vyjde na 8 €, na dva 14,10 € a na tři 17,10 €. Lítačka na rok vyjde na 365 € pokud zaplatíte najednou. Dá se platit i měsíčně 33 €, za rok tak zaplatíte 396 €. Pokud platíte celou částku, máte to 1 € na den.
Při vyřízení lítačky potřebujete doklad (ID, pas) a pasovou fotku. Formulář žádný tisknout nemusíte, vše vyplní rovnou do počítače na přepážce. S angličtinou opět nebyl nejmenší problém. Nejdříve dostanete papírový doklad, který je potřeba mít u sebe i s občankou, než přijde plastová kartička s fotkou. Ta přišla asi za dva týdny a pak už u sebe musíte mít jen tu, nebo případně lítačku nahranou v aplikaci v telefonu.
Internet jsme volili od UPC. Objednali jsme online myslím ve středu, ve čtvrtek nám volali a v pondělí přišel týpek internet nainstalovat. Takový postřeh ze života za hranicemi – je hrozně hezký, jak když člověk, který pracuje ve službách dostane dobře zaplaceno, tak práci dělá s radostí a pořádně. S internetem jsme naprosto spokojení, po měsíci užívání jsme neměli nejmenší problém.
S telefonem je to tady trochu složitější. Chtěli jsme také zařídit od UPC, ale při zařizování tarifu k mobilu Váš nechají zkontrolovat, jestli jste důvěryhodní plátci. Ani jeden jsme přes kontrolu neprošli, divili jsme se proč, tak jsme se zašli zeptat na pobočku a zjistili jsme, že je to nejspíš kvůli tomu, že prostě nejsme v registru té firmy, která bonitu zákazníků kontroluje, jelikož jsme v Rakousku čerstvě. Do firmy jsme teda zavolali, jestli s tím jde něco dělat. Poslali jsme na e-mail scan občanky, Meldezettel, Fílovo pracovní smlouvu a čekali jsme. Po 14 dnech přišel doporučený dopis, ve kterém bylo potvrzení, že je Fíla zaregistrovaný. Zkusil zažádat o tarif a zase byl odmítnutý. Zatím jsme neměli čas to dál řešit, ale jakmile budu vědět něco dalšího, dám vědět…
Zdravotní pojištění. Fílovi přišla asi dva týdny po nástupu do práce domů kartička pojištěnce (e-card), na které má také své číslo pojištěnce. Jakmile jsme kartičku měli v ruce, jeli jsme na pojišťovnu vyřídit pojištění i pro mě – jak jsem zmiňovala v minulém článku, jsem pojištěná společně s Fílou a nemusím nic platit. Na pobočce se zeptali odkud jsme (když jsme cca 25-ti letému týpkovi řekli, že jsme z ,,Czech Republic, vůbec se nechytal. Když mu pak kolegyně řekla ,,Tschechien“, tak už věděl (nebo dělal, že věděl?), ale stejně je to trochu smutný :D) a dali nám vyplnit formulář. Mimochodem, veškeré formuláře, popisky, vysvětlivky, cokoliv, jsou tady zásadně v němčině. Anglicky se všude dorozumíte, ale nikde si nic nepřečtete.
Po cca 10 dnech pak přišla e-card i mě. S pojištěním byl pak nějaký problém, když jsem šla na zkušební den do práce, který jsem měla proplacený. Jakmile máte jakýkoliv výdělek o pojištění na partnera přijdete a jste pojištění pouze v případě úrazu nebo si musíte pojištění připlatit.
Mimochodem, na e-card nemáte vyplněné údaje, jsou tam jenom křížky. Je normálně platná, ale POUZE na území Rakouska. Po prvním roce Vám přijde už kartička normální, s veškerými údaji.
No a samozřejmě, pokud jste přijeli do Rakouska bez práce, je potřeba začít hledat práci. Já pořádně žádné inzeráty na pozici baristky nenašla, tak jsem usoudila, že se holt musím ptát (ostatně jsem počítala s tím, že takový bude průběh).
Měla jsem už předem vytypované nějaké podniky, kde by se mi asi líbilo pracovat a s Fílou jsme sem tam zašli do kavárny, když byl čas, abychom to trochu prozkoumali. Vyzbrojená životopisem (z jedné strany anglicky, z druhé německy) a úsměvem od ucha k uchu jsem se vydala do první kavárny. Dala jsem si espresso tonic, sedla si s učebnicí němčiny a pozorovala život v kavárně.
Do podniku jsem se celkem zamilovala, tak jsem se rozhodla hodit strach za hlavu a zeptat se na místo. Barista mi s radostí odpověděl, že někoho opravdu od září hledat budou a vzal si ode mě životopis, že ho předá vedení. Na odpověď jsem čekala asi týden, majitelka byla zrovna na dlouhé cestě ve Francii. Místo by možná bylo, ale jen na částečný úvazek. Nakonec ani nedošlo na pohovor, dříve, než se vrátila a mohly jsme se sejít, jsem už totiž měla jiné místo, ale to trochu předbíhám.
Při neustálém čekání na odpověď na mejl jsem napsala ještě do tří podniků, které mě zaujaly. Usoudila jsem, že chodit tam osobně jsou na mě moc velké stresy. V jednom by zájem byl, ale zase jen na částečný úvazek. Ze druhého mi neodpověděli, tam to ale byla spíš taková zkouška na slepo – kavárnu jsem navštívila až později a usoudila jsem, že bych tam stejně pracovat nechtěla. A třetí byl Jonas Reindl.
Jonas mě strašně zaujal. Prostor vypadal skvěle. Nabídka dortů i nápojů byla na jedničku. A kafe bylo nejlepší, co jsem zatím ve Vídni pila. Jediné, s čím jsem bojovala, byla otvírací doba. Od 7 do 9. Vstávání mi nevadí, chodit domů na desátou? No, nebyla jsem si tak úplně jistá, zda mi to za to stojí… Když mi ale Philip, majitel kavárny odpověděl, že píšu v nejlepší možnou dobu, protože bude otevírat novou pobočku s pražírnou, usoudila jsem, že chci vědět víc!
Tak jsme se sešli, pohovor proběhl strašně pohodově – pokecali jsme o zkušenostech, o plánech, o tom, kdy a jak bude nová pobočka, udělali jsme si společně nějaké to kafčo a dohodli se na zkušebním dni. Z pohovoru jsem odcházela se skvělou náladou a bylo jasno – pokud mě bude zkušební směna bavit a Philip bude spokojenej, jdu do toho.
O týden později jsem v sobotu ráno čekala nastoupená před kavárnou. Trochu nervózní a strašně natěšená. První den byl náročnej. Spoustu nových informací, komunikace v angličtině, snaha porozumět i němčině, zákazníků minimálně tolik, co v minulé práci za týden… A z mojí strany strašný nadšení. Z Philipovo naštěstí taky, takže jsem ještě před odchodem domů dostala nabídku a druhý týden v září začínám. Teď jen pevně věřit, že všechno bude tak krásné, jak se zatím zdá a že to nadšení po pár směnách nevyprchá :D.
Mojí největší obavou byl samozřejmě jazyk. Naštěstí ve Vídni, především v podniku, kam chodí hlavně mladší a otevřenější ročníky, není problém, když obsluha mluví anglicky. Komunikovat v němčině se naučím za pochodu (prý) a kdyby s tím přeci jen někdo problém měl, vždycky se mnou bude na směně někdo, kdo německy mluví.
Jinak se tady dá samozřejmě hledat práce i normálně, z inzerátů, přes LinkedIn.. V mém oboru to ale jde i jinak a je potřeba být trochu aktivní.
Pokud jste si s sebou vzali auto, je třeba ho přepsat a vyřídit si rakouské značky. Máte na to měsíc a základní postup popisuji v minulém článku. Jak už jsem párkrát zmiňovala, my se rozhodli pro život bez auta, takže osobní zkušenost tady přidat nemůžu.
Stejně jako v článku, který řešit období před stěhováním, i tady si to shrneme hezky v bodech:
- přihlásit se na Městském úřadě (zařídit Meldezettel),
- založit si bankovní účet,
- zařídit si lítačku na MHD,
- zařídit si internet,
- zařídit si mobilní tarif (nechat se zanést do registru plátců (společnost CRIF)),
- přihlásit se na pojišťovně,
- přepsat auto,
- najít si práci a
- začít poznávat nové město a užívat si ho plnými doušky! Je to to nejhezčí a nejdůležitější, co céle tohle dobrodružství doprovází a byla by škoda se ochudit o tu hromadu zážitků, které na Váš čekají!
To je pro zatím vše. Teď je na nějakou dobu zase klid, není potřeba nic moc řešit. Příště si povíme o tom, jak se nám v Rakousku žije. Zatím můžu říct, že krásně!
Vaše Leontýna
Jedna odpověď