Workaway v Dánsku narušený omezením pohybu, uzavřením hranic a panikou ohledně Covidu. Jaká byla naše zkušenost před vypuknutím pandemie a hlavně – co jsme dělali, když to přišlo?
Workaway v Dánsku
S koncem února přišel také čas rozloučit se s rodinou v Nizozemí , nasednout na vlak a přesunout se do další stanice. Druhým (a neplánovaně také posledním) bodem našeho Workaway dobrodruhžství bylo Dánsko.
Cesta začala vcelku náročně, když jsme dorazili v sedm ráno na nádraží a zjistili, že hned první spoj nebyl vypraven. Čekaly nás 4 přestupy a asi 12 hodin na cestě.
Jízdenku jsme měli koupenou už asi dva měsíce a samozřejmě nám nepřišlo žádné upozornění. Poznámka pro příště, vždycky večer předem zkontroluj spojení.
Mimochodem, včasný nákup jízdenek je právě to, co nám dovoluje cestovat vlakem. Je to nejvíc eko a zároveň nejpohodlnější, ale dost často taky nejdražší. Nemusí to tak být! Když cestu plánujete dlouho dopředu (1-3 měsíce, záleží na společnosti), můžete se krásně dostat až na cenu flixbusu!
Na přepážce na nádraží seděla paní, která asi zrovna vstala a nebyla schopná nám poradit. Nic moc v téhle situaci. Nakonec díky bohu přišel někdo při smyslech, našel další spoj, vydal potvrzení, že jím můžeme s naší jízdenkou jet a my mohli vyrazit. Čekal nás díky tomu dvohodinový přestup v Amsterdamu (kde samozřejmě neexistuje nic jako čekárna) a do cílové stanice jsme dorazili místo v plánovaných osm večer až někdy po desáté.
Nakonec jsme ale do dánského Ringstedu dorazili a před nádražím už nás čekala Christel, paní domu. Odvezla nás na farmu, ukázala pokoj a poseděli jsme u čaje. Pak jsme si šli konečně po dlouhém dni lehnout a ráno před sedmou vstávali do prvního pracovního dne na farmě.
Co bylo náplní práce?
Kopání. Hodně, ale opravdu hodně kopání. Ke krásné (polorozpadlé, ale krásné) staré farmě patřila velká zahrada. Christel s ní měla velké plány a tak jsme kopali spoustu cest, záhonků, přesazovali stromy a usazovali kůly.
Bohužel jsme nikdy žádnou práci pořádně nedodělali, protože další den přišla Christel s novým nápadem a my se museli pustit do něčeho jiného. Side note pro mě, až budu někdy na něčem pracovat, budu mít plán. Budu mít plán a priority, protože jinak budu na vždy žít bez podlah a střechy. 😀
Práce na vzduchu ale byla fajn, takže ať už jsme dělali cokoliv, ty dva týdny jsme si z pohledu práce celkem užili. Občas to bylo náročnější a já se po práci sotva hýbala, jindy se zase spiklo počasí a člověk pak skončil celý promáčený a promrzlý.
Tyhle dny ale většinou vychytal Fíla. Kromě práce na zahradě jsme totiž také každé odpoledne jeden nebo druhý trávili dvě hodiny úklidem domu. Když venku padaly trakaře, padnul většinou úklid na mě a tak jsem pracovala v suchu, zatímco se Fíla venku mordoval s promáčenou hlínou.
Spoustu věcí v domě nikdo pěkně dlouho pořádně neuklízel a tak jsme se snažili nastolit systém, abychom s tím nějak pohli. Ani tady se naše snaha nesetkala s úspěchem, protože zvykem bylo udělat každý den vše napůl raději, než každý druhý den polovinu pořádně.
Kromě 25 hodin naší workawayové práce od nás byla očekávána také pomoc v domácnosti. Což znamenalo připravit před jídlem na stůl, pomoci s přípravou večeře a naložit a vyklidit myčku a podobně.
Soužití s rodinou
V Dánsku jsme se naučili o Workawayi několik věcí. Jednou z nich je, že nikdy nemůžete stoprocentně věřit recenzím. A pokud tam je nějaká špatná, je k tomu pravděpodobně důvod. A pokud Vám cokolivi nesedí a máte pocit, že se v tom nebudete cítit komfortně, nestojí to za to.
Když jsme plánovali Dánsko, neměli jsme samozřejmě žádný Workaway za sebou. Byla to teprve druhá země, kterou jsme plánovali, takže jsme byli fakt těžce nezkušení.
Hned po příjezdu jsme našli na dveřích našeho pokoje dlouhatánský, červeně psaný seznam věcí, co musíme a nesmíme. Jasný time schedule, očekávání, že všude budeme o 10 minut dříve a že budeme kromě naší práce dělat ještě tisíc dalších věcí.
Komunikace a atmosféra
Bohužel komunikace byla věc, která nám tady celkově moc nefungovala. Kdyby nám všechny ty věci, které měli potřebu se spoustou vykřičníků napsat na dveře raději osobně, ta informace by hnedka vyzněla jinak.
Je velký rozdíl, když si s Vámi někdo sedne a řekne něco ve stylu “Hele, bydlí nás tady hodně, tak na to mysli, když si chceš dát sprchu. Nevyplejtvej všechnu vodu, nedrž koupelnu půl hodiny a když bude vytížená doba a ty nebudeš zrovna do sprchy potřebovat, bylo by fajn, kdybys počkal.” a když si mezi dvaceti dalšíma pravidlama na dveřích pokoje hned první den přečtete, že v koupelně nesmíte trávit víc, jak 10 minut denně a že se máte vždycky hostitele zeptat, jestli si zrovna můžete tu sprchu dát.
Velký problém jsme bohužel měli s důvěrou ze strany hostitele a s nějakým oceněním naší snahy. Hostitelka nám občas doslova stála za zadkem, jestli se náhodou neflákáme a vždy třikrát překontrolovala, jestli jsme náhodou neodpracovali o minutu méně, nebo nedorazili pozdě. Na druhou stranu si nikdy nevšímala toho, že jsme naopak téměř vždy zůstali pracovat déle…
Atmosféra tak nějak nepůsobila úplně příjemně. Spíše, než jako člen domácnosti jsme si připadali jako levná pracovní síla.
Nevstupovat za žádných okolností!
Bohužel měli v historii s některými workawayery problémy a přesto, že jsme Christel vysvětlovali, že tam opravdu nejsme jen kvůli bydlení zdarma, ale že chceme pomoci, situace se nijak nezlepšovala. Po takovém rozhovoru nás ubezpečila, že si to samozřejmě nemyslí a že je s námi spokojená, další den byla ale atmosféra stejná.
Na dveřích špajzu byl velký nápis “Nevstupovat za žádných okolností”, do lednice jsme kromě úklidu nesměli a jídlo bylo jasně dané: pracovní dny snídaně, oběd a večeře a ve volných dnech snídaně a večeře. Ať už jsme na výletě, nebo doma. A když jsme pak ve výsledku odpracovali mnohem více, než 25 hodin a nedostali o víkendu ani kus chleba, bylo to celý takový… Nepříjemný…
Celou dobu jsme se vážně snažili všechno ignorovat. Vnutit si, že se nám to jen zdá. Že to určitě není tak, že by nás nebrali jako členy, ale že jsou prostě jen divný. Pak ale přišla poslední předodjezdová kapka…
Workaway a koronavirus
A tím se dostáváme k situaci, kterou jsme měsíc a půl po našem dlouho plánovaném odjezdu museli řešit. Hele všichni jsme se tomu na začátku smáli. Než jsme odjížděli, šli jsme s Fílou navštívit mojí babi. Říkala nám, že o nás má strach. Takhle cestovat. Na vlastní pěst. A co ten virus teď? Neboj babi, my jedeme na sever Evropy, tam je klid.
Jsme si mysleli. Pak to najednou začalo stoupat. V pondělí bylo v Dánsku 90 případů, ve čtvrtek už 615. V pátek zavřeli hranice v Čechách. A my si pořád mysleli, že je to všechno jen vyhrocený. Ve zprávách říkali, že v Dánsku pár lidí taky šílí, vykupuje zásoby, ale pořád se to zdálo všechno v pořádku. A pak to najednou přišlo. Prohlášení ministerské předsedkyně v sobotu večer. V neděli v poledne zavíráme hranice. Pokud chcete odjet, odjeďte teď.
Přišel čas na rozhovor s hostiteli. Po asi dvou hodinách čekání a další půlhodině rozhovoru bylo jasno. Jedeme domů. A co že byla ta poslední kapka, která ukázala, že to prostě neklapalo?
Zeptali jsme se, jestli by nás ráno hodili na autobus do Kodaně. Christel odpověděla vcelku jasně: “No to spíš ne. S tím virem všude okolo, raději nebudeme jezdit nikam, kam nemusíme…”.
Cesta z Dánska domů
No nic, místo flixu jsme teda koupili jízdenky na vlak (bez dvouměsíčního předstihu už ta cena zdaleka nebyla příznivá) a šli balit. Pokoj plný věcí jsme po dvou týdnech opět proměnili ve dva velké batohy, připravili sváču ze surovin nakoupených na víkend (opět s kontrolou v kuchyni, jestli náhodou něco nekrademe z lednice…), nastavili budík a ráno vyrazili na vlak.
Čekaly nás 4 přestupy, tágo na hranice, pěší přechod a odvoz z hranic tchánem. Celá ta špatná zkušenost má ale i pozitivní stránku. Nejvíc ti vždycky dá to špatný. Když si to sedne, je to jednoduché, když ne, musíš se snažit. A taky se nám nejelo pryč tak těžko.
Jasně, mrzelo nás, že musíme naše dobrodružství přerušit. Že musíme na bůhví jak dlouho zpět do Čech. Že jsme platili za extra cestu. Že vůbec nevíme, co bude dál. Že nejedeme za Paulem a alpakama, se kterým jsme mluvili jen dva dny předtím a vše si potvrzovali a plánovali. Ale zároveň jsme byli rádi, že jsme pryč. Že si nepřipadáme jako vetřelci. A když přišla plošná karanténa, uvědomili jsme si, jaké jsme měli štěstí, že jsme včas odjeli :D.
U nás to tedy dopadlo tak, že nám hostitel defacto řekl, ať odjedeme. Návrh na návrat do Čech sice podali jako otázku, ale zároveň zmínili, že přece nemůžeme zůstat někde ve stanu. Když to vyeskaluje, tak bysme si třeba ani nezašli nakoupit. No, ve stanu fakt zůstat nemůžeme. Už jen proto, že je březen a venku, do háje, mrzne!
Jaké jsou plány po odeznění koronaviru?
Kdo ví, jak by to bylo, kdybychom byli zrovna jinde. Kdybychom byli ještě v Nizozemí, kde jsme s hostiteli měli skvělý vztah, nebo už ve Švédsku, kde mají o dost uvolněnější přístup. Nebo na jiném místě v Dánsku. Možná by byl výsledek všude stejný, možná taky ne.
Jsem ale vděčná. Jsem vděčná, že jsme si v téhle situaci mohli snadno poradit. Měli jsme za co si koupit jízdenku. Měli jsme kam jet. Máme kde a za co bydlet. Naše jediná bolístka je, že teď nemůžeme pokračovat v našem dobrodružství. My dva, i naše rodiny jsme zdraví a šťastní. A to je o tolik víc, než má obrovský množství lidí!
Fíla se dočasně vrátil do práce a já se přihlásila na pracák. Vařím, peču, píšu, vzdělávám se a přemýšlím, co bude dál. Já totiž vůbec nevím. Asi jako nikdo teď. Čekáme, jak a kam se bude situace vyvíjet a podle toho se budou formovat naše plány. Zatím je moc brzy, abychom mohli říct, co bude dál. Za měsíc, v létě, nebo za půl roku.
Teď jen držím palce nám všem. Aby všichni dodržovali pravidla. Aby si pomáhali. Aby to ti v prvních řadách zvládli. Aby podnikatelé přežili. Kavárny, bistra, návrháři, PIVOVARY!
A mezitím? Mezitím máme čas na všechno, na co jindy čas nemáme. Cvičit, běhat, číst, vzdělávat se, vařit, péct, tvořit. Zamyslet se a plánovat. Plánovat, co budeme dělat teď a co budeme dělat potom. Máme čas zpomalit a uvědomit si spoustu věcí. Třeba jak málo navštěvujeme babičku nebo mámu. Když teď nemůžeme.
Noste roušky, nepanikařte a mějte se rádi.
Vaše Leontýna
Jedna odpověď